Co můžeme dělat s duchy
I když vám obsah tohoto článku může přijít divný, jsem si jista, že mnoho z vás už zážitek setkání s duchem mělo. Třeba jste si to explicitně neuvědomili, ale „něco“ jste vnímali periferně nebo v polosnu či snu, kdy se méně hlídáte. Pokud máte pocit, že žádní duchové neexistují a nikdy jste nic podobného nevnímali, je to v pohodě a třeba vás nikdy nic nepřiměje k tomu, abyste změnili názor. Třeba ale popíráte to, co vnímáte, nebo si to interpretujete jinak, tak aby to neprotiřečilo vašim kognitivním přesvědčením. Pokud duchy vnímáte, má podle mě náš vztah k nim několik fází. Soudím podle sebe.
Fáze 1: Bojím se, vyhýbám se
Když zemřelé začneme vnímat, obvykle je to hodně divné, nepříjemné a znepokojivé. Nedaleko mého bydliště v Roztokách byla cestička, která byla „hustá“ způsobem, že jsem ji obcházela, jak to šlo a rozhodně bych tudy nešla po tmě. Několik skautských stezek odvahy mám za sebou, ale tohle byl strach jiného druhu. Vyhýbala jsem se místu až do doby, když jsem se tudy vracela domů s mým přítelem – buddhistickým mnichem, který na nějaké strachy není a tak jsme tudy šli. Stísněnou hustou energii vnímal stejně jako já, ale asi toho vnímal mnohem více. K mému zděšení jsme zastali, a po chvilce, co tam „něco domlouval“, se místo proměnilo a od té doby jsem tudy mohla chodit, jak se mi líbilo.
Fáze 2: Bojím se, snažím se jich zbavit
To mi nasadilo brouka do hlavy a tak jsem se začala učit více o prostorech a energii prostoru a objevila jsem šalvěj a jiná vykuřovadla, která si s podobnými situacemi umí dobře poradit. Vykuřovadla posilují můj pocit ochrany sebe sama a umí nežádoucí energie a návštěvníky odstranit. Takže v momentu, kdy jsme první noc v 100 letém domě začali s partnerem vnímat jiné bytosti, nabili jsme mističku plnou bílou šalvějí a jali se s duchy bojovat a poslat je pryč. Ale když jsme si už připravili zbraně, spát se nám už nechtělo ani trochu, přišlo mi, že boj a vyhánění není ten správný postoj. Přišlo mi těch duchů líto.
Fáze 3: Vnímám, rozhoduji se co udělat
Původně mě vylekal duch, kterého jsem „uviděla“, když jsem se podívala na svého muže – už mu poklimbávala hlava, a těsně vedle něj někdo stál, projevujíc o něj velký zájem. Nejdříve se ve mně zapnuly všechny hororové scénáře o tom, jak tělo mého partnera obsadí někdo jiný a co všechno se může stát. Pak jsem horečnatě hledala šalvěj. No a pak jsem tiše seděla a vnímala, kdo je ta duše vlastně zač. S překvapením jsem zjistila, že lze snadno zjistit, o koho jde a co tady dělá…
Duše muže z vesnice
Duše, kterou jsem vnímala, byl muž, který zemřel ve vesnici. Zemřel sám, pár dnů po smrti byl sám a před smrtí na tom nebyl nijak lépe. Byl ztracený a zmatený jako mnoho duší, které se v meziprostoru nacházejí. Začala jsem o něm mluvit nahlas. O tom, jak zemřel a že už tady nemusí být. Netušila jsem ale, co dělat a hlavou mi šlo: Co s ním? Kam ho mám poslat? Jo… je mi ho líto, ale fakt nechci, aby tady byl… Najednou mě upoutal symbol kříže a požehnání nade dveřmi. Zdálo se mi to v tu chvíli jako nejbližší cesta k Bohu. Zůstala jsem na to tiše civět – na duši a na kříž. A něco se dělo – tím, že jsme o duši mluvili, ona cítila naší pozornost, cítila kříž a že odtud přichází světlo. A nakonec jsme s partnerem oba vnímali, že duše „do kříže“ odešla.
Kdybych to shrnula, tento muž nevěděl, co je po smrti a nikdo ho po skonání nedoprovázel. Nechtěl nikomu nic špatného, ale tím, že jsi nebyl vědomý „kde je a co je“, zajímal se o tělo a prožívání jiných lidí. My jsme ho uviděli a nevyplašili ho pryč – toulat se někde jinde. Uznali jsme jeho osud, smrt, cítili jsme soucit a byli jsme jasní v „informacích“, které jsme mu nabídli. Kdybych je převedla do slov, bylo to něco jako: „Jsi mrtvý, nemusíš už zde být. Můžeš odejít. Třeba tudy.“ A to stačilo.
Duchové jako součást našeho světa
V jaké fázi vztahu s duchy jste vy? Po mé poslední zkušenosti si říkám, že není potřeba se vyhýbat, ani je vyhánět, že je zkrátka stačí vnímat. Oni se rozhodnou sami, jestli odejdou nebo ne. Můžeme je zažívat jako v Harry Potterovi 🙂
Vlastní „návod na duchy“ budu mít teď příležitost opakovaně zkoušet a ověřovat. Dům je veliký. A dveře do dalších pokojů jsme ten večer už radši ani neotevírali. Jen jsme nahlédli a … řekněme, že tam bylo docela rušno. Necítím se jako žádný exorcista ani průvodce zemřelých. První noc v mém novém domě mě ale naučila, že mohu k duchům zaujmout jiný postoj.
Mezi námi zůstávají občas duše zemřelých, a my je můžeme vnímat. Pokud na to máte, nevyhýbejte se jim. Nevykuřujte je pryč. Zkuste jim věnovat pozornost a podpořte je tak v uvědomění kdo jsou a co jsou. Třeba jim pomůžete odejít.
Duchové: duše po smrti
Co je po smrti si představujeme každý jinak, obvykle podle své náboženské orientace. Dnes si dokonce mnoho vědecky orientovaných lidí představuje, že smrtí našeho fyzického těla vše končí. Já věřím v reinkarnaci, převtělování duší, ne kvůli nějaké nastudované nauce, ale kvůli vlastní zkušenosti s minulými životy – svými i ostatních.
Východní nauka, která se nám zachovala třeba v Tibetské knize mrtvých, tvrdí, že duši trvá 49 dnů, než projde přes tzv. bardo a inkarnuje se do nového těla. Američanka Dolores Cannon, významná hypnoterapeutka a autorka knihy Mezi smrtí a životem, říká, že duše mohou zůstat mezi námi mnohem déle. Dělají to ze dvou důvodů: buď si neuvědomili fakt své fyzické smrti a svojí nemateriální povahu nebo zde mají poslání a někomu žijícímu pomáhají. Duše, které se pohybují po starých opuštěných domech či místech souvisejících s jejich smrtí, obvykle žádné poslání nemají. Uvázli tu a většinou ani nevědí, kde vlastně jsou.
Moje první zkušenost s duší, která neodešla a snažila se se mnou navázat kontakt, byl můj strýc. To bylo dávno – v období mé puberty. Strýc zemřel po těžké nemoci s pocitem zklamání a rezignace. Život se mu nepovedl tak jak by si přál a po jeho smrti jsem s ním měla několik tíživých snů. Měla jsem z nich pocit, že mě žádá o pomoc, aby se smířil a odešel. Od té doby vnímám bloudivé duše, někdy v obydlích, někdy v přírodě, někdy v tmavých uličkách. Obvykle se takovým místům vyhýbám, ale vlastnímu domu jsem se vyhýbat nechtěla…
Co můžeme dělat s duchy
I když vám obsah tohoto článku může přijít divný, jsem si jista, že mnoho z vás už zážitek setkání s duchem mělo. Třeba jste si to explicitně neuvědomili, ale „něco“ jste vnímali periferně nebo v polosnu či snu, kdy se méně hlídáte. Pokud máte pocit, že žádní duchové neexistují a nikdy jste nic podobného nevnímali, je to v pohodě a třeba vás nikdy nic nepřiměje k tomu, abyste změnili názor. Třeba ale popíráte to, co vnímáte, nebo si to interpretujete jinak, tak aby to neprotiřečilo vašim kognitivním přesvědčením. Pokud duchy vnímáte, má podle mě náš vztah k nim několik fází. Soudím podle sebe.
Fáze 1: Bojím se, vyhýbám se
Když zemřelé začneme vnímat, obvykle je to hodně divné, nepříjemné a znepokojivé. Nedaleko mého bydliště v Roztokách byla cestička, která byla „hustá“ způsobem, že jsem ji obcházela, jak to šlo a rozhodně bych tudy nešla po tmě. Několik skautských stezek odvahy mám za sebou, ale tohle byl strach jiného druhu. Vyhýbala jsem se místu až do doby, když jsem se tudy vracela domů s mým přítelem – buddhistickým mnichem, který na nějaké strachy není a tak jsme tudy šli. Stísněnou hustou energii vnímal stejně jako já, ale asi toho vnímal mnohem více. K mému zděšení jsme zastali, a po chvilce, co tam „něco domlouval“, se místo proměnilo a od té doby jsem tudy mohla chodit, jak se mi líbilo.
Fáze 2: Bojím se, snažím se jich zbavit
To mi nasadilo brouka do hlavy a tak jsem se začala učit více o prostorech a energii prostoru a objevila jsem šalvěj a jiná vykuřovadla, která si s podobnými situacemi umí dobře poradit. Vykuřovadla posilují můj pocit ochrany sebe sama a umí nežádoucí energie a návštěvníky odstranit. Takže v momentu, kdy jsme první noc v 100 letém domě začali s partnerem vnímat jiné bytosti, nabili jsme mističku plnou bílou šalvějí a jali se s duchy bojovat a poslat je pryč. Ale když jsme si už připravili zbraně, spát se nám už nechtělo ani trochu, přišlo mi, že boj a vyhánění není ten správný postoj. Přišlo mi těch duchů líto.
Fáze 3: Vnímám, rozhoduji se co udělat
Původně mě vylekal duch, kterého jsem „uviděla“, když jsem se podívala na svého muže – už mu poklimbávala hlava, a těsně vedle něj někdo stál, projevujíc o něj velký zájem. Nejdříve se ve mně zapnuly všechny hororové scénáře o tom, jak tělo mého partnera obsadí někdo jiný a co všechno se může stát. Pak jsem horečnatě hledala šalvěj. No a pak jsem tiše seděla a vnímala, kdo je ta duše vlastně zač. S překvapením jsem zjistila, že lze snadno zjistit, o koho jde a co tady dělá…
Duše muže z vesnice
Duše, kterou jsem vnímala, byl muž, který zemřel ve vesnici. Zemřel sám, pár dnů po smrti byl sám a před smrtí na tom nebyl nijak lépe. Byl ztracený a zmatený jako mnoho duší, které se v meziprostoru nacházejí. Začala jsem o něm mluvit nahlas. O tom, jak zemřel a že už tady nemusí být. Netušila jsem ale, co dělat a hlavou mi šlo: Co s ním? Kam ho mám poslat? Jo… je mi ho líto, ale fakt nechci, aby tady byl… Najednou mě upoutal symbol kříže a požehnání nade dveřmi. Zdálo se mi to v tu chvíli jako nejbližší cesta k Bohu. Zůstala jsem na to tiše civět – na duši a na kříž. A něco se dělo – tím, že jsme o duši mluvili, ona cítila naší pozornost, cítila kříž a že odtud přichází světlo. A nakonec jsme s partnerem oba vnímali, že duše „do kříže“ odešla.
Kdybych to shrnula, tento muž nevěděl, co je po smrti a nikdo ho po skonání nedoprovázel. Nechtěl nikomu nic špatného, ale tím, že jsi nebyl vědomý „kde je a co je“, zajímal se o tělo a prožívání jiných lidí. My jsme ho uviděli a nevyplašili ho pryč – toulat se někde jinde. Uznali jsme jeho osud, smrt, cítili jsme soucit a byli jsme jasní v „informacích“, které jsme mu nabídli. Kdybych je převedla do slov, bylo to něco jako: „Jsi mrtvý, nemusíš už zde být. Můžeš odejít. Třeba tudy.“ A to stačilo.
Duchové jako součást našeho světa
V jaké fázi vztahu s duchy jste vy? Po mé poslední zkušenosti si říkám, že není potřeba se vyhýbat, ani je vyhánět, že je zkrátka stačí vnímat. Oni se rozhodnou sami, jestli odejdou nebo ne. Můžeme je zažívat jako v Harry Potterovi 🙂
Vlastní „návod na duchy“ budu mít teď příležitost opakovaně zkoušet a ověřovat. Dům je veliký. A dveře do dalších pokojů jsme ten večer už radši ani neotevírali. Jen jsme nahlédli a … řekněme, že tam bylo docela rušno. Necítím se jako žádný exorcista ani průvodce zemřelých. První noc v mém novém domě mě ale naučila, že mohu k duchům zaujmout jiný postoj.
Mezi námi zůstávají občas duše zemřelých, a my je můžeme vnímat. Pokud na to máte, nevyhýbejte se jim. Nevykuřujte je pryč. Zkuste jim věnovat pozornost a podpořte je tak v uvědomění kdo jsou a co jsou. Třeba jim pomůžete odejít.
Nedávno jsme s partnerem koupili krásný stoletý dům. Zamilovali jsme se do něj na první návštěvu. Po původních majitelích, kteří v něm před 1. světovou válkou provozovali obuvnickou manufakturu, bydleli v domě další dvě generace, pak ale dům zůstal prázdný. A kromě červotoče a koček se do opuštěných obydlí stěhují různé bytosti. Naše první noc v domě mě vystrašila a přiměla k sepsání „návodu na duchy“.
Chystali jsme se ke spaní, když jsme kolem sebe začali vnímat návštěvníky. Respektive, návštěvníci jsme byli my. Dům nemá žádnou náročnou a traumatickou historii. Kromě původních majitelů, kteří jsou s místem hodně spjatí, byly ale v domě jiné duše. A duše, které tady zůstávají, obvykle neměli dobrou smrt, neměli dobrý život a jejich energie je hodně tíživá. Místo spánku jsme začali znepokojeně koukat kolem sebe a zvažovat, jestli chceme určitě přenocovat. Nejdřív jsem chtěla utéct, pak jsem chtěla duchy vykouřit pryč a nakonec jsem jen zůstala tiše sedět a vnímat, o co jde.
Duchové: duše po smrti
Co je po smrti si představujeme každý jinak, obvykle podle své náboženské orientace. Dnes si dokonce mnoho vědecky orientovaných lidí představuje, že smrtí našeho fyzického těla vše končí. Já věřím v reinkarnaci, převtělování duší, ne kvůli nějaké nastudované nauce, ale kvůli vlastní zkušenosti s minulými životy – svými i ostatních.
Východní nauka, která se nám zachovala třeba v Tibetské knize mrtvých, tvrdí, že duši trvá 49 dnů, než projde přes tzv. bardo a inkarnuje se do nového těla. Američanka Dolores Cannon, významná hypnoterapeutka a autorka knihy Mezi smrtí a životem, říká, že duše mohou zůstat mezi námi mnohem déle. Dělají to ze dvou důvodů: buď si neuvědomili fakt své fyzické smrti a svojí nemateriální povahu nebo zde mají poslání a někomu žijícímu pomáhají. Duše, které se pohybují po starých opuštěných domech či místech souvisejících s jejich smrtí, obvykle žádné poslání nemají. Uvázli tu a většinou ani nevědí, kde vlastně jsou.
Moje první zkušenost s duší, která neodešla a snažila se se mnou navázat kontakt, byl můj strýc. To bylo dávno – v období mé puberty. Strýc zemřel po těžké nemoci s pocitem zklamání a rezignace. Život se mu nepovedl tak jak by si přál a po jeho smrti jsem s ním měla několik tíživých snů. Měla jsem z nich pocit, že mě žádá o pomoc, aby se smířil a odešel. Od té doby vnímám bloudivé duše, někdy v obydlích, někdy v přírodě, někdy v tmavých uličkách. Obvykle se takovým místům vyhýbám, ale vlastnímu domu jsem se vyhýbat nechtěla…
Co můžeme dělat s duchy
I když vám obsah tohoto článku může přijít divný, jsem si jista, že mnoho z vás už zážitek setkání s duchem mělo. Třeba jste si to explicitně neuvědomili, ale „něco“ jste vnímali periferně nebo v polosnu či snu, kdy se méně hlídáte. Pokud máte pocit, že žádní duchové neexistují a nikdy jste nic podobného nevnímali, je to v pohodě a třeba vás nikdy nic nepřiměje k tomu, abyste změnili názor. Třeba ale popíráte to, co vnímáte, nebo si to interpretujete jinak, tak aby to neprotiřečilo vašim kognitivním přesvědčením. Pokud duchy vnímáte, má podle mě náš vztah k nim několik fází. Soudím podle sebe.
Fáze 1: Bojím se, vyhýbám se
Když zemřelé začneme vnímat, obvykle je to hodně divné, nepříjemné a znepokojivé. Nedaleko mého bydliště v Roztokách byla cestička, která byla „hustá“ způsobem, že jsem ji obcházela, jak to šlo a rozhodně bych tudy nešla po tmě. Několik skautských stezek odvahy mám za sebou, ale tohle byl strach jiného druhu. Vyhýbala jsem se místu až do doby, když jsem se tudy vracela domů s mým přítelem – buddhistickým mnichem, který na nějaké strachy není a tak jsme tudy šli. Stísněnou hustou energii vnímal stejně jako já, ale asi toho vnímal mnohem více. K mému zděšení jsme zastali, a po chvilce, co tam „něco domlouval“, se místo proměnilo a od té doby jsem tudy mohla chodit, jak se mi líbilo.
Fáze 2: Bojím se, snažím se jich zbavit
To mi nasadilo brouka do hlavy a tak jsem se začala učit více o prostorech a energii prostoru a objevila jsem šalvěj a jiná vykuřovadla, která si s podobnými situacemi umí dobře poradit. Vykuřovadla posilují můj pocit ochrany sebe sama a umí nežádoucí energie a návštěvníky odstranit. Takže v momentu, kdy jsme první noc v 100 letém domě začali s partnerem vnímat jiné bytosti, nabili jsme mističku plnou bílou šalvějí a jali se s duchy bojovat a poslat je pryč. Ale když jsme si už připravili zbraně, spát se nám už nechtělo ani trochu, přišlo mi, že boj a vyhánění není ten správný postoj. Přišlo mi těch duchů líto.
Fáze 3: Vnímám, rozhoduji se co udělat
Původně mě vylekal duch, kterého jsem „uviděla“, když jsem se podívala na svého muže – už mu poklimbávala hlava, a těsně vedle něj někdo stál, projevujíc o něj velký zájem. Nejdříve se ve mně zapnuly všechny hororové scénáře o tom, jak tělo mého partnera obsadí někdo jiný a co všechno se může stát. Pak jsem horečnatě hledala šalvěj. No a pak jsem tiše seděla a vnímala, kdo je ta duše vlastně zač. S překvapením jsem zjistila, že lze snadno zjistit, o koho jde a co tady dělá…
Duše muže z vesnice
Duše, kterou jsem vnímala, byl muž, který zemřel ve vesnici. Zemřel sám, pár dnů po smrti byl sám a před smrtí na tom nebyl nijak lépe. Byl ztracený a zmatený jako mnoho duší, které se v meziprostoru nacházejí. Začala jsem o něm mluvit nahlas. O tom, jak zemřel a že už tady nemusí být. Netušila jsem ale, co dělat a hlavou mi šlo: Co s ním? Kam ho mám poslat? Jo… je mi ho líto, ale fakt nechci, aby tady byl… Najednou mě upoutal symbol kříže a požehnání nade dveřmi. Zdálo se mi to v tu chvíli jako nejbližší cesta k Bohu. Zůstala jsem na to tiše civět – na duši a na kříž. A něco se dělo – tím, že jsme o duši mluvili, ona cítila naší pozornost, cítila kříž a že odtud přichází světlo. A nakonec jsme s partnerem oba vnímali, že duše „do kříže“ odešla.
Kdybych to shrnula, tento muž nevěděl, co je po smrti a nikdo ho po skonání nedoprovázel. Nechtěl nikomu nic špatného, ale tím, že jsi nebyl vědomý „kde je a co je“, zajímal se o tělo a prožívání jiných lidí. My jsme ho uviděli a nevyplašili ho pryč – toulat se někde jinde. Uznali jsme jeho osud, smrt, cítili jsme soucit a byli jsme jasní v „informacích“, které jsme mu nabídli. Kdybych je převedla do slov, bylo to něco jako: „Jsi mrtvý, nemusíš už zde být. Můžeš odejít. Třeba tudy.“ A to stačilo.
Duchové jako součást našeho světa
V jaké fázi vztahu s duchy jste vy? Po mé poslední zkušenosti si říkám, že není potřeba se vyhýbat, ani je vyhánět, že je zkrátka stačí vnímat. Oni se rozhodnou sami, jestli odejdou nebo ne. Můžeme je zažívat jako v Harry Potterovi 🙂
Vlastní „návod na duchy“ budu mít teď příležitost opakovaně zkoušet a ověřovat. Dům je veliký. A dveře do dalších pokojů jsme ten večer už radši ani neotevírali. Jen jsme nahlédli a … řekněme, že tam bylo docela rušno. Necítím se jako žádný exorcista ani průvodce zemřelých. První noc v mém novém domě mě ale naučila, že mohu k duchům zaujmout jiný postoj.
